4.neděle velikonoční, cyklus B

4. neděle velikonoční, cyklus B

Leonidas, otec církevního spisovatele Origena, se často skláněl nad kolébkou svého syna a líbával ho na prsou. Když se ho ptali, co to znamená, odpovídal: „klaním se Bohu, přítomnému v srdci tohoto křesťana“. Origenes sám později napsal: „vím, že má duše je příbytkem. Kdo v ní bydlí? Bůh!“. V 5. stol. Lev Veliký, papež volá: „poznej křesťane svou důstojnost, dostal jsi podíl na božské přirozenosti.“

Podobných výpovědí významných křesťanů bychom našli hodně. Na počátku však stojí svědectví apoštola Jana, který hlásá, že Bůh nás miluje, a to jako náš otec. Tak jako otec dává život, tak i Bůh nás chce obdařit svým životem. Tento život, který nám Bůh daruje je milost. Milost je přízeň, nezasloužená pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpověděli na nabídku stát se Božími dětmi. Je to účast na životě Božím; uvádí nás do vnitřní důvěrnosti života Nejsvětější Trojice.

Apoštol Jan nám v dnešním čtení praví: „tak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme!“

Těmi slovy nás apoštol ujišťuje, že to, že jsme Boží děti je něco skutečného a  niterného, že je to něco, co nám nebylo jen nějak zvnějšku přiřčeno, ale že je to skutečnost, která je v nás, v naší duši, je to  součástí naší existence. Nemůžeme to sice uchopit svými smysly,  je to něco, co je ryze duchovní, k čemu máme přístup jedině vírou. Apoštol říká: „proto svět nás nezná, že nepoznal jeho.“ Znát v Janově pojetí znamená vážit si, milovat, poznávat srdcem.

Křesťan trpí nepochopením ze strany světa, který nemůže duchovní skutečnosti pochopit, protože mu schází právě ochota lásky, protože nepřijal milost. Proto nám říká: „nedivte se, když vás svět nenávidí“. Těší nás však slovy: „už teď jsme Boží děti“.

Jsme Boží děti, ale proč, na základě čeho? Co je ve světě trestným činem, totiž přivlastnit si zdarma něco, co člověk nevytvořil, co si za drahé peníze nekoupil, je v Božím řádu zcela oprávněné. Ve světě je trestným činem, když si někdo uzurpuje zásluhy někoho jiného, jeho vynálezy, myšlenky, patenty, umělecké výkony. Jedná se o trestné činy porušení práv, plagiátu apod. V řádu Božím je tomu však naopak: zde jsme vyzýváni, abychom si přisvojili zásluhy našeho Spasitele  Ježíše Krista, abychom si je přisvojili, ačkoliv to naše zásluhy nejsou. Děje se to ve svátostech, především ve křtu. To, co by v řádu světa bylo trestným činem, totiž kdybychom se chtěli ozdobit vavříny někoho jiného, jeho trofejemi, kdybychom se chtěli ozdobit titulem někoho jiného, to je  v řádu Božím  nezbytnou podmínkou naší spásy: je třeba, abychom se ozdobili zásluhami našeho Spasitele, abychom se stali svatými a spravedlivými Jeho zásluhami. To je to, co se nazývá „ospravedlněním“: nejsme učiněni spravedlivými vlastními zásluhami, že jsme něco dobrého vykonali, že jsme odvedli nějaký mimořádný výkon, jsme ospravedlněni pro zásluhy našeho Spasitele Ježíše Krista.

Představme si římskou arénu, ve které zápasník bojuje se šelmami. A když je přemůže, sám je těžce zraněn, tu své odměny, své trofeje, své vavříny, dá, rozdá svým fanouškům, kteří mu jenom tleskají, ale k jeho vítězství ani prstem nepřispěli. To učinil Kristus – svůj zápas na kříži vykonal pro nás, své Vítězství vybojoval pro nás, nám rozdal své vavříny, svou milost.

Představme si, že bojovník, který vybojoval za cenu velkých obětí své vítězství, je sám králův syn. A on, nejen že nám rozdal vavříny a trofeje, dokonce nás prohlásí za vítěze a přivede k trůnu svého Otce jako své bratry a sestry, jako své spoludědice.  Ano, toto všechno s námi učinil Kristus, to je to, co se skrývá za slovem milost.

Apoštol Pavel píše v listě Galaťanům: „když se někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista“.

Milost posvěcující to je ten vavřín, který nám získal Kristus. Je to z naší strany zcela nezasloužený dar, stálá, nadpřirozená a trvalá dispozice, která činí duši schopnou žít s Bohem a jednat z lásky k Němu. Milost posvěcující je trvalou dispozicí k tomu, aby člověk žil a jednal podle Božího nabádání, milost pomáhající, jsou různé projevy Boží pomoci, jako jsou vnitřní vnuknutí, kterými nás Bůh k sobě zve, jsme-li od Něho dosud vzdáleni, nebo povzbuzuje k dokonalejším činům, jestliže již s Ním žijeme.

 „Jeho milostí jste spaseni“ říká apoštol Pavel. Všechno je milost, říká kněz v jednom románu, francouzského spisovatele Bernanose. A sv Augustin praví: „ jistě i my pracujeme, ale tak, že spolupracujeme s Bohem, který je činný. Jeho milosrdenství nás předešlo, abychom byli uzdraveni, a bude nás ještě sledovat, abychom po svém uzdravení zesílili; předchází nás, aby nás volal, sleduje nás, aby nás oslavil, předchází nás, abychom žili zbožně, a sleduje nás, abychom s ním žili věčně, protože je jisté, že bez něho nemůžeme dělat nic.“