3. neděle velikonoční, cyklus B
3. neděle velikonoční, cyklus B
V 1. čtení jsme slyšeli kázání apoštola Petra jeruzalémským židům. Toto kázání nás udivuje svou otevřeností a nebojácností. Apoštol svým posluchačům čte pěkně levity: vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, Původce života jste dali zabít. V tomto směru je apoštol příkladem pro nás kazatele – nebát se lidem říct pravdu. Apoštol lidem staví před oči nejprve jejich hřích, takový jaký je. Jednalo se o bohovraždu. Je takový hřích vůbec omluvitelný, odpustitelný? Apoštol přece jen důvody pro omluvu nachází: „já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži.“ A hned připojuje výzvu k obrácení: „obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny.“
Kázání apoštola je opravdu vzorem pro kázání: vykazuje přesnou logickou strukturu: uvědomění hříchu – naději – pokání. Pokud si člověk neuvědomí svůj hřích, nepřipustí si svou vinu, nelze čekat nápravu, obrácení. Uvědomění si je prvním krokem. Ale jen prvním. Vědomí hříchu může člověka drtit, ano i rozdrtit. Příkladem je Jidáš, sebevrah. Proč? Protože mu chyběla naděje. Bez naděje není možné uskutečnit pokání. Naděje v odpuštění motivuje člověka k pokání. Teprve pokání otevírá cestu k novému životu.
„Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti“ – existuje však vůbec nějaká omluva pro takový hřích, jako je zavraždění Svatého a Spravedlivého, Původce života? Apoštol to aspoň zčásti připouští. Lidské svědomí se může vlivem nevědomosti, falešných informací a výchovy nezaviněně mýlit. O takovém svědomí praví II. Vatikánský koncil, že „nezřídka se stává, že se svědomí vlivem nepřekonatelné neznalosti mýlí, tím ovšem neztrácí svou důstojnost. To však nelze říci tehdy, když se člověk málo stará o hledání pravdy a dobra a jeho svědomí se vlivem návyku na hřích ponenáhlu stává téměř slepým“ /GS 16/
Zásada „nevědomost hříchu nečiní“ se týká jen nezaviněné nevědomosti. Existuje však také zaviněná nevědomost, která nejen, že od hříchu neomlouvá, ale sama je hříchem. Zaviněná nevědomost přichází v úvahu tam, kde člověk zanedbává svou povinnost své svědomí vychovávat. Jen dobře vychované svědomí je správné a pravdivé. Proto je celoživotním úkolem vychovávat své svědomí. Svědomí je totiž během života vystaveno mnoha záporným vlivům – doléhá na nás špatný příklad okolního světa, vliv společnosti a médií, která mají zhoubný vliv na utváření úsudků našeho svědomí. Pokažené svědomí již nepokládá zlo za zlo, dobro za dobro a vede člověk na scestí. A tak se rozmáhá frivolnost a mravní zkaženost. Vede člověka k tomu, že se vymlouvá heslem „dělají to přece všichni“.
Ale jak vychovávat svědomí? Na prvním místě tento úkol náleží rodičům. Již od raného věku je třeba formovat svědomí dítěte. Moudrá výchova vede ke ctnostem, léčí ze sobectví a z pýchy, samolibosti, ale také ze strachu a neodůvodněných pocitů viny. Vede člověka k tomu, aby uměl rozlišovat dobro od zla, a aby v dnešním světě, který je nakloněn ke zlu a nemravnosti se mladý člověk nestyděl za to, že hrdě vede mravný život. Výchova svědomí však nekončí dětstvím. Dospělý člověk je vystaven stále novým problémům a potřebuje světlo pro své svědomí. Tím světlem je pro křesťana především Boží slovo, dále učení církve a v pochybnostech rady starších a ve víře osvědčených křesťanů a duchovních rádců.
Člověk někdy musí čelit komplikovaným situacím, kdy není tak snadné dojít k jistému mravnímu úsudku. V těchto situacích musí člověk vždy hledat to, co je spravedlivé a dobré, rozeznávat Boží vůli od názorů čistě lidských a dobových trendů. Je třeba, abychom v takových situacích zvlášť se utíkali k Duchu Sv, aby nás pomocí svých sedmi darů vedl po správné cestě.
Existují určitá mravní pravidla, která platí vždy a absolutně, a která pomáhají při řešení různých situací:
1/ zlaté pravidlo zní – co chcete, aby lidé činili vám, to všechno i vy dělejte jim
2/ další pravidlo zní – nikdy není dovoleno konat zlo, aby z něho vzešlo dobro – to znamená, nikdy není dovoleno špatný skutek vykonat jako prostředek k dobrému. Také nikdy není dovoleno se vymlouvat, když to neudělám já, totiž tu špatnost, udělá to někdo jiný a možná ještě hůř. Tak se vymlouvali lidé po celá léta za totality.
3/ láska jde vždy cestou respektování bližního a jeho svědomí
4/ člověk nemá konat nic, co by bližního mohlo odůvodněně pohoršit a svést ho ke hříchu. Člověk nikdy nesmí schvalovat nebo propagovat zlo, nebo s ním aktivně spolupracovat.
5/ mínění většiny nemusí být vždy správné – často také správné není
Není vždy snadné jednat podle správného svědomí, zvláště když se rozchází s názory, které vládnou ve většinové společnosti. Často to vyžaduje i nemalé oběti. Proto také říká Apoštol Jan v dnešním druhém čtení, že „kdo jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti“.