2. neděle velikonoční, cyklus B

2. neděle velikonoční, cyklus B

V 1. čtení jsme slyšeli, že apoštolové „vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše“ a v evangeliu jsme slyšeli o původu tohoto svědectví – totiž o zjevení zmrtvýchvstalého Ježíše apoštolům. První skutečností, s kterou se Kristovi přátelé setkali v rámci velikonočních událostí byl Kristův prázdný hrob. Prázdný hrob sám o sobě ještě nebyl důkazem zmrtvýchvstání. Pro Marii Magdalenu to byl důvod k pláči – domnívala se, že Kristovo tělo odnesli. Existence prázdného hrobu nejprve vyvolávala zděšení. S jednou výjimkou.  Učedník „kterého Ježíš miloval“, tedy apoštol Jan, když vstoupil do prázdného hrobu, „viděl a uvěřil“. Co viděl? Musel vidět něco zcela zvláštního! Můžeme se domnívat, co viděl – zvláštní způsob jak plátna, do kterých bylo zavinuto Ježíšovo tělo ležela na svém místě. Nebyla totiž rozmotána a pohozena, nebo znovu složena – ale byla v tom stavu, v jakém byla, když do nich bylo zabaleno tělo. Pouze se slehla, jakoby se tělo, kolem kterého byla omotána, vypařilo. Tuto skutečnost potvrzuje také tzv. Turínské plátno s otiskem Ježíšovo těla – podle názoru vědců, otisk těla vznikl energií, zářením – Kristus jakoby vyzářil z plátna ven.

První, kdo se setkal s Kristem po jeho zmrtvýchvstání byly ženy, které přišly, aby nabalzamovaly jeho tělo. Tak se ženy staly prvními hlasatelkami Kristova zmrtvýchvstání i pro samotné apoštoly. Jim se Ježíš ukázal potom: napřed Petrovi a potom ostatním apoštolům. Petr, který měl posilovat víru svých bratří, uviděl tedy Zmrtvýchvstalého dříve než oni, a na základě jeho svědectví společenství zvolalo: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi“.

Řekli jsme si, že existence prázdného hrobu nelze považovat za přímý důkaz Kristova zmrtvýchvstání, je předpokladem k tomu, aby víra ve Vzkříšení mohla vzniknout. Představme si, co by bylo, kdyby hrob nebyl prázdný – v okamžiku, kdyby apoštolové začali hlásat Jeho zmrtvýchvstání, první, co by učinili odpůrci křesťanství, by bylo, že by otevřeli hrob a ukázali lidem Jeho ostatky. Důkazem Kristova zmrtvýchvstání je svědectví těch, kteří se s ním setkali – ženy, apoštolové a jak uvádí apoštol Pavel, pět set dalších učedníků na jedné hoře v Galileji, kterým se Ježíš zjevil najednou.

Po takových svědectvích není možné Kristovo zmrtvýchvstání vysvětlovat jinak, než jako historickou událost, která se odehrála v čase a prostoru. Také nelze tvrdit, že učedníci se stali obětí nějaké halucinace, nebo že podlehli nějakému mystickému vzrušení. Evangelium potvrzuje pravý opak. Pro učedníky bylo Kristovo ukřižování velkým otřesem. Jejich víra se zhroutila. Nevěřili ženám, které jim přinesli zprávu o Jeho zmrtvýchvstání a „připadalo jim to jako plané řeči“. V dnešním evangeliu jsme slyšeli o tvrdošíjném odmítání ze strany Tomáše. Ten apoštol Tomáš byl takovým názorným příkladem mentality učedníků před setkáním se Vzkříšeným. Sv Augustin je však Tomášovi vděčný, říká: „více nám prospěla nevěra Tomášova, než víra Janova“.

Dnešní evangelium nám také dosvědčuje, kdo byl Ježíš, který se apoštolům zjevoval. Nebyl to žádný přízrak, žádná abstraktní duchová bytost, ale Někdo, koho bylo možno se dotknout. Dokonce i jedl před zraky apoštolů. Měl tedy skutečné fyzické tělo. A přece i jiné než bylo před zmrtvýchvstáním. Jeho tělo již mělo vlastnosti oslaveného těla, jaké budeme mít na věčnosti – na jedné straně je skutečné, fyzické, na druhé straně není vázáno na prostor a čas, ale může se podle libosti zpřítomnit, kde chce a kdy chce. A ještě jednu zvláštnost vykazuje Jeho tělo: může se zjevovat jak chce: v podobě zahradníka, v podobě, ve které ho učedníci jdoucí do Emauz nejprve nemohli poznat. Dává se poznat, kdy chce – je zcela svobodný.

Kristovo Vzkříšení nebylo návratem do pozemského života, jak tomu bylo u osob, které Ježíš vzkřísil: u mládence v Naimu, Jairovy dcery a Lazara. Tyto lidé se vrátily do normálního života, po čase znovu zemřeli.  Kristovo Vzkříšení bylo podstatně odlišné: On ve svém vzkříšeném těle přešel ze stavu smrti do jiného života, mimo čas a prostor.

Dnes slavíme svátek Božího milosrdenství. Slavíme jej v neděli, kdy Kristus přemohl poslední záchvěvy pochybností a nevěry mezi svými apoštoly, překonal i pochybnosti Tomáše. Projevil své milosrdenství – neodsoudil zradu apoštolů, že ho v Jeho zkoušce opustili, že nevěřili – odpustil. A pověřil je odpouštěním – svěřil jim službu odpuštění ve svátosti smíření. Jeho zmrtvýchvstání je projevem milosrdenství: dává nám jistotu, že už nejsme sami, že se nám dostane účasti na Jeho Vzkříšení.

Nezměrné je milosrdenství Páně – čteme v Písmě. Dnes jsme pozváni, abychom se spolu s Tomášem poklonili jeho milosrdenství. Slovy „Pán můj a Bůh můj“ vyjadřujeme, že tak milosrdný, jako je On, může být jen svrchovaný Pán a Bůh. Amen.