1. neděle adventní, cyklus B
- neděle adventní /B/
Začínáme nový církevní rok, vstupujeme do doby adventní. Ve vstupní modlitbě jsme slyšeli slova: „ Pane, veď naši vůli tak, ať jdeme vstříc Kristu spravedlivými skutky“. Advent má být pro nás dobou probuzení, a také dobou kdy hledíme vstříc Kristu, který přijde, aby nás k sobě vzal.
Blahoslavený papež Jan XXIII. ve svém duchovním deníku v roce 1934 /to ještě nebyl papežem/ napsal tato slova:
„třesu se při myšlence soudu, který Pán nade mnou vykoná, až mne prohlédne do mého nejhlubšího nitra. Ale když se ptám sám sebe, co mám dělat, abych se Pánu lépe líbil, abych se stal svatým, napadá mě jen jedna myšlenka: pokračuj, setrvej v poslušnosti tak, jak nyní, plň své obvyklé povinnosti den za dnem, beze spěchu, aniž by ses pokládal za něco lepšího, čiň vše ve snaze o větší horlivost, o větší dokonalost.“
Cítíme z těchto slov, že svůj život vedl soustavně, cílevědomě, den za dnem. Ve 2. čtení jsme slyšeli slova apoštola Pavla z jeho 1. listu Korinťanům: „neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám byla dána v Kristu Ježíši“. Při těchto slovech nás jistě napadne, že ti Korinťané působili apoštolovi jistě velkou radost. Ale nebylo tomu tak. Korinťané byli spíše takovým dítětem starostí, existovali tam osobní rozepře, řevnivosti a hádky. Apoštol však nepřipustil, aby v jeho srdci zvítězily pocity hořkosti. Jeho epištola proto začíná děkováním. Uvědomuje si, že na 1. místě je třeba vidět to dobré, až na druhém místě to horší. Mnozí lidé si sami sobě i druhým život znepříjemňují častým žehráním, nadáváním a nabručeností. Učme se od apoštola Pavla: on vidí nejdříve to pozitivní a proto děkuje.
Vraťme se nyní k Janu XXIII a přesaďme se do roku 1961. Jan XXIII. je nyní již mužem ve věku osmdesáti let, je papežem, svolal II. Vatikánský koncil. Cítí již náznaky zhoubné nemoci. Ví, že jeho život se nachyluje ke konci. Ve svém deníku píše:
„ to že už jsem dosáhl osmdesátého roku svého života mně nijak neznepokojuje, ale zároveň mi dodává klid a důvěru. Je to tak jako vždy: nepřeji si více ani méně než to, co mi Pán stále dává. Já mu děkuji a velebím Ho po všechny dny. Jsem ke všemu připraven. Pozoruji začátky nějakých poruch v mém organismu. Snáším je v pokoji. Věrné plnění náboženských povinností mně obšťastňuje – breviář, modlitba, rozjímání, sv růženec a stálé spojení s Bohem.“
Uvědomme si, že tato slova nenapsal nějaký osmdesátiletý pensista, ale osmdesátiletý muž, který tehdy řídil nejvýznamnější církevní podnik 20. století – II. Vat. Koncil. Nemůžeme si představit, jaká zátěž s tím byla spojena. A on v tomto víru různých povinností nacházel čas pro plnění tolika duchovních úkonů. A proto navzdory zatěžujícím starostem a rozmáhajícím se neduhům, nachází svůj klid a pokoj.
Život má dvojí rozměr: minulost a budoucnost. V životě mladého člověka je minulost takový nepatrný rozměr ve srovnání se šíří budoucnosti, která je před ním. U staršího člověka je tomu naopak. Minulost je úsek jistě bohatý, naplněný zážitky, ke kterým se vrací. Pohled do minulosti nám dává podnět k děkování. Každá mše sv je díkůvzdání – eucharistie. V tzv. 2. eucharistické modlitbě říká kněz: „děkujeme ti za to, že smíme stát před tebou a můžeme ti sloužit“. Děkujeme za to, že tu jsme. Za to, že můžeme děkovat.
Budoucnost! Ta je nejistá. Co říká víra o budoucnosti? Co je budoucnost pro křesťana? Apoštol Pavel praví: „jen ještě musíte s touhou čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus“. Pro křesťana ta budoucnost zas není tak nejistá. Protože jedno je jisté – setkání s Kristem. Náš život směřuje ke Kristu. Starší člověk hledí často k budoucnosti vstříc s nedůvěrou. Co mi ta budoucnost může přinést? Jen nějakou bolest navíc? Takový pohled působí zatrpklost. Jinak by tomu mělo být u křesťana. On může od budoucnosti čekat jen dobré. Pro něho budoucnost je Kristus. Tak hleděl budoucnosti vstříc i osmdesátiletý, rakovinou postižený papež Jan: „ já mu děkuji a jsem ke všemu připraven“.
Advent je obdobím, které náš zrak obrací jak minulosti tak i k budoucnosti. Připomínáme si minulost: jak starozákonní spravedliví a proroci s touhou čekali na Vykupitele. Ale především se zaměřujeme na budoucnost: pán přijde znovu, dovršit dílo svého vykoupení.
Minulost a budoucnost – vděčnost a příprava na Pánův příchod, na parusii. To jsou dva základní aspekty křesťanské existence. Advent nás učí obojímu: vděčnosti za vykoupení a radostnému očekávání Pánova příchodu. Nepřipusťme proto, aby nás často zbytečný předvánoční shon oloupil o vzácnou příležitost duchovního prohloubení, které nám advent umožňuje.